Když mi bylo čtrnáct a půl narodila se mi sestřička. Toužila jsem po miminku. Byla jsem od mala (alespoň co si pamatuju) takový ten pečující typ. Měla jsem už o čtyři roky staršího bráchu, ale ten se ode mě opečovávat opravdu nenechal.
Po nějaké době, asi v té době kdy sestřička začala růst z malé roztomilé sestřičky do dítěte se svým názorem, jsem se dostala z módu pečující sestry na vychovávající sestru. V té době jsem to tak nehodnotila, ale teď vím, že jsem se dostala z nějaké lehkosti do pocitu, že musím tu moji holku naučit, co je život.
Když jsem přijela domů ze školy, místo toho abych byla starší milující sestrou průvodkyní, spíše jsem se zlobila na to, co vlastně to malé dítě dělá.
Do dnes si pamatuju moment, kdy jsme byli s rodiči na horách a naše mamka mi vyprávěla, jak sestřička psala dopis. Psala v něm, že má ráda svou sestru a že se vždycky moc těší až se vrátí po týdnu domů. A pak její starší sestřička, kterou obdivuje a miluje, přijede a je na ní jen nepříjemná.
Bylo mi děsně…
Po čase jsem si uvědomila, že já nemusím být ta vychovávající. Že tuto roli má na starosti rodič. A i když jsem skoro o generaci starší, že mohu být pořád pouze sestrou. A s tímto pocitem se mi hodně ulevilo.
Střih několik let
Narodily se mi děti. Ta situace s dopisem se mi vrátila, ale teď už ne jako u sourozence, ale jako u rodiče. A tak jsem si s tou myšlenkou hrála. Přemýšlela o ní.
Proč bych vlastně měla dělat rozdíl mezi tím, jak se chová velká sestra k malému sourozenci a rodič ke svému dítěti? Když se budu chovat ke svému dítěti nepříjemně a budu v nastavení „proboha, co to ten můj capart tady zase dělá??!“, nenapíše mi ten můj prcek za pár let také takový srdceryvný dopis jako mě moje malá sestřička?? Jak mi potom bude jako rodiči, když mě jako sestře bylo tak ouzko?
A tak se snažím většinou vědomě rozhodnout proto, abych pro ty své malé lásky nebyla tou nepříjemnou fúrií. Jako jasný, mám také své emoce, také vybuchnu, zakřičím a chovám se tak, že když si to pak zrekapituluju zpětně a kouknu se na sebe shůry, tak si říkám, no joo to byla zase ta fúrie.
Ale kdyby se mi tyto situace nestávaly, vím, že bych to nebyla úplně já. Kdybych to v sobě dusila, tak bych nebyla pravdivá nejen k sobě, ale i k dětem. Když prostě mají výbušnou maminku, tak znají i tuhle její stránku.
V zenovém nastavení ještě pořád nejsem no…ale pracuju na tom 🙂
Důležité je, že jim potom vysvětlím, co se ve mně dělo. Že mě něco rozčílilo. Ano, že se to dalo třeba vyřešit lépe, než jsem to já udělala, ale udělala jsem to takhle, a příště to zkusím udělat jinak. Pokud to půjde, vynasnažím se. A zároveň, že to můžou i oni zkusit příště řešit jinak, aby z maminky nebyla zase ta nepříjemná fúrie.
A tímto způsobem se snažím být k dětem pravdivá a opravdová.
Jsem vděčnou mámou dvou úžasných a energických dětí. Každý den s nimi je jiný. Snažím se s nimi držet krok, uchovat si klidnou mysl a skrze ně dobíjet i svou energii. Energie mají na rozdávání a společně se učíme užít si ji každý den naplno.
Mým přáním je pomáhat rodičům nacházet svou vlastní cestu, jak si vytvářet harmonický vztah s dětmi a důvěřovat dětem v jejich cestě životem.
Více o mě si můžete přečíst v mém příběhu.