Úplně na začátek bych chtěla napsat, že naše touhy, co se týče vzdělávání našich dětí, jdou spíše směrem k sebeřízenému vzdělávání. V současné době v tom mám celkem jasnou představu (manžel už ji měl dávno přede mnou) a cesta k tomu byla cestou spojenou s tím, jak děti rostly (to bývá celkem častá cesta, se mi zdá).
Zároveň s tím, že jdeme touto cestou, mám pocit, že ty naše děti dokáží dost dobře říct, co samy chtějí a jelikož se naše představy s těmi jejich někdy neslučují, bylo potřeba urazit kus cesty a ujasnit si nějaké věci, které jsem jasné neměla (a nevím vlastně, jestli je někdy mít jasné budu, protože vidím dennodenně, jak mě něco dokáže překvapit, i když jsem si myslela, že už to ani není možné 😁).
Konec vsuvky ze současnosti.
Sárinky narození
Když se narodila Sárinka, Filípek měl rok a třičtvtě. Slýchala jsem spoustu názorů na to, jak je dobré ještě před porodem mladšího sourozence, dát staršího do školky, aby pro něj nebyl příchod sourozence zas takový šok. Hned po porodu prý není dobré dávat staršího sourozence do školky, aby si to nebral tak, že ho odkládáme kvůli tomu mladšímu a nevznikla kvůli tomu nějaká zbytečná zlost a žárlivost. Což mi smysl dávalo.
Takže buď školka ještě před porodem a nebo až někdy později po porodu.
Na obou variantách něco nejspíš bude. Jsou tací, kteří si v každé najdou své. Já jsem se ale správně necítila ani v jedné z nich. Nejspíš to bylo pro to, že Filípek byl ještě opravdu maličkej a dalším důvodem bylo, že jsem se nechtěla připravit o ty krásné chvíle s oběma, které tak rychle utečou.
Jasně, že to bylo náročné, a kdyby jsem měla třeba na půl dne jen miminko, bylo by to asi lehčí. Ale pořád tento typ lehkosti přebíjely u mě ty radostné chvíle, které jsem vždycky s dětmi zažívala.
Filípkův první vstup do školky
Když bylo Filípkovi 3 roky dostala se ke mně informace o lesní školce, kam tehdy chodil jeho kamarád. Začala jsem o této možnosti uvažovat, protože lesní školka má ke svobodě blíž a zároveň jsem chtěla dopřát vyžití a vybití, které se mnou a se Sari přes den až tak neměl.
Přišlo mně to pro něj úplně ideální. Ideální prostředí, kde se může vylítat a vybít energii, kterou v sobě má. Když jsme o tom spolu mluvili, byl s tím ok (i když jsem věděla, že netuší do čeho jde) a těšil se, že tam bude mít kamaráda.
Měl nastoupit v září po c*vidu, kdy mu bylo 3,5 roku, a kamarád, který tam dřív chodil, tam už nechodil, protože se mezi tím rozhodli pro jiné řešení.
Ok, říkám si, to dáme i tak. Měli jsme cca 14 dní na adaptaci, kdy jsem jezdila s ním, ale to že bych se od něho mohla vzdálit moc nepřipadalo v úvahu. Líbilo se mu tam, hrál si a dětmi, ale jen když jsem byla v bezprostřední blízkosti.
Jeden den se venku Filípek s klukama zabral do hry a já šla něco vyřídit za průvodkyněmi. Za chvíli přiběhla jiná průvodkyně, že Filípek ohromně brečí a nechce k sobě nikoho pustit. Tak jsem tam šla a ten den si pamatuju, jak jsem odcházela ze školky s pocitem úplného zoufalství.
Byla to obrovská směska pocitů.
Zvláštní směska, protože jsem v hlavě měla, že je naprosto ok, že bude se mnou doma (a jak jsem psala na začátku, tenhle směr nám je hodně blízký), tak zároveň se do mě zakouslo něco moc hryzavýho a říkalo mi, že jsem jako matka selhala (i když to byla naprostá blbost, ale fakt mi to tak v tu chvíli připadalo!)
Byla jsem na to malé dítě, které za to vlastně vůbec nemohlo i ošklivá a zlá, a když jsme čekali na vlak, říkala jsem mu i výčitky typu, že nechápu, proč to beze mě aspoň na chvíli nevydrží (no solidní nářez, co jsem si tam všechno najednou prožívala).
Dotrmáceli jsme se domů a tam jsem padla i s dětma na gauč a všichni jsme z toho usnuli. Našel nás takto manžel a pak už mi bylo už lépe a v hlavě se mi začalo trochu prosvětlovat.
Prostě na to ještě není zralej a to je v pohodě. Chce být s námi doma a nechce se vybíjet někde jinde bez nás, ok beru. A může být s námi doma, tam také není žádnej problém. A tak jsem si s tím pracovala.
Je paradox, jak mi život (děti 😁) ukázal na to, ať si teda ujasním, co sama chci a jak to chci vnímat. To byla totiž jedna z těch cest, která mě dovedla blíže k lepšímu pochopení sebeřízeného vzdělávání.
A tak jsme byli všichni spolu a bylo nám opravdu dobře.
Filípkův druhý vstup do školky
Po roce, když bylo Filípkovi čtyři a půl roku, začal za mnou chodit, že chce do školy. Slýchával to občas od lidí kolem, kteří se ho ptali, jestli už do školky chodí. A tak už mu to začalo šrotovat a chtěl to vyzkoušet.
Nejprve jsem přemýšlela o školce soukromé, kam chodila jeho kamarádka. On ale mou představu opět rozbil s tím, že chce chodit s jeho kamarádem, který chodí do státní školky, kterou máme přes cestu.
Ok, dobrá, tak živote, co mi to ukazuješ 😁 Nejdříve sebeřízené dítě a pak statní školka? Jakto??? Musela jsem se smát 😁
Jenže když už se jednou vydáte cestou s dětmi, kdy vnímáte hodně jejich názor, tak ony Vám ten názor pak i dost dávají a Vy nechcete a vlastně ani nemáte proč jim v jejich přání nevyhovět (když se to netýká toho, že chce zkusit létat nebo vběhnout pod auto, že jo….).
Mluvím tady o tom, že i přes to, že jsem se dost neslučovala a neslučuji s filozofií státního vzdělávání, vůbec jsem na něj nechtěla předávat své obavy, které jsem měla, takže jsem si je nejdříve musela sama zpracovat. Pak jsem si o tom s ním promluvila, probrala s ním, jak to v takové školce chodí a může chodit.
I přesto nezměnil názor a do školky nastoupil v říjnu.
Líbilo se mu tam, paní učitelky z něj byly uchvácené a já jen zírala. Po pár dnech co tam chodil, se mu hůře odcházelo z domova a někdy mi i před odchodem řekl, že nechce jít.
A opět naskočily moje dobře známé rozporuplné pocity.
Věděla jsem, že je to v pohodě, může se mnou zůstat doma a je to za mě naprosto ok. Zároveň mi naskočilo něco jako, co si v ty školce řeknou, že tam furt píšu, že nejde (tenhle hlas jsem věděla naprosto přesně, že je úplně zcestnej, ale prostě mi tam běžel a já ho nemohla zastavit!).
A tak jsem si to zas srovnávala sama v sobě 😁
Filípek nadále tvrdil, že se mu školce líbí a že chce chodit. Já jsem to ale v tomhle módu (třikrát do tejdne ti těsně před školkou řeknu, že nechci jít) nechtěla. I když je naprosto v pohodě, že nechce jít, ale moje vstávání a přípravy spojené s tím, abych ho teda na osmou mohla vypravit, s tím vůbec v pohodě nebyly.
Takže jsem mu řekla, že pokud chce chodit, tak mi řekne, které dny v týdnu chodit bude, nebo mi aspoň večer předtím řekne, že zítra nejde a nebo školku ještě odložíme.
Nakonec ji chtěl odložit a zůstat s námi ještě doma.
Filípkův třetí vstup do školky
Pak přišel nový rok a začal dost intenzivně otázkami na školku. A že by chtěl do té samé, kam chodil v říjnu. Ujišťovala jsem se snad několik týdnů, jestli to myslí vážně. Myslel.
Tak jsem volala paní ředitelce (s mým vnitřním hláskem mé holčičky, která říkala, no to snad néé, to jí znova voláš potom, co jste se tam tak ukázali 😁).
Paní ředitelka mi řekla, že se jim zrovna uvolnilo pro Filípka místo.
Tak znova nastoupil, od února tohoto roku v jeho pěti letech. A chodí tam velice rád.
Takže i to může být cesta spojená několika myšlenkovými směry. Vím, že sebeřízené vzdělávání se se stání školkou moc neslučuje. Být ale otevřená všemu, co přichází a s dětmi to otevřeně probírat, je dle mě ta hlavní cesta, kterou chci se svými dětmi jít.
A zítra!
Zítra jde do stejné školky Sárinka! V listopadu jí budou čtyři roky. Jsem zvědavá, jakou novou cestu mi otevře ona!
Těším se na to ❤️
Jsem vděčnou mámou dvou úžasných a energických dětí. Každý den s nimi je jiný. Snažím se s nimi držet krok, uchovat si klidnou mysl a skrze ně dobíjet i svou energii. Energie mají na rozdávání a společně se učíme užít si ji každý den naplno.
Mým přáním je pomáhat rodičům nacházet svou vlastní cestu, jak si vytvářet harmonický vztah s dětmi a důvěřovat dětem v jejich cestě životem.
Více o mě si můžete přečíst v mém příběhu.