Pohyb pro moje tělo znamená slast.

Celý život je pro mě pohyb a také sport jeho velkou částí. Vyzkoušela jsem toho hodně a asi v deseti letech jsem se rozhodla, že mě baví plavání a dala jsem se na závodní éru. Plavání jsem se věnovala asi osm let. Bavilo jezdit na závody, i když, řeknu si upřímně, nikdy jsem nepatřila mezi elitu. Ale mě to nějak nevadilo. Občas se mi něco povedlo a to stačilo. Sledovala jsem si své osobáky a hecovala sama sebe.

Závodní plavci, totiž nezačínají v deseti letech a nebo když začnou je to na nich znát. Stejně jako  na mně. A to jako fakt. Všichni, kteří se mnou plavali, tak plavali tak od pěti let. A ono to nebude jen v plavání.  Co si o tomhle myslím, je na další článek a určitě ho napíšu.

I v pubertě jsem si vesele zvládala plavat dál. No ale pak přišel konec střední a já cítila, že už začínám zaostávat nějak moc, už mi to nějakým způsobem začalo vadit a začala jsem na to víc kašlat. Pak už jsem v tom přestávala vidět ten smysl.

Tak skončila má kariéra závodní plavkyně.

Když jsem se pak rozmýšlela, co budu dělat po střední, rozhodla jsem se jít se svým nadšením ke sportu na sportovní fakultu. Byly to skvělé roky mého života. Sport mi seděl a ještě navíc benefit všech lidí na fakultě.

Bylo to boží!

Někdy ke konci vejšky jsem se rozhodla, že vyzkouším pole dance (tanec u/na tyče/i). A netušila jsem, že si mě tento sport tak podmaní a že u něho zůstanu až do dneška!!

Při sportu jsem poznala i svého Ondru. Jela jsem tehdy se snowborďákama na týden do Švýcarska a už to tam bylo. Celý můj život se tam napsal 🙂

A pak přišly dětičky.

A ztráta sportu a pohybu? Ta se nesměla konat. To jsem si zakázala. V průběhu prvního těhotenství jsem se vrátila i k plavání. Moc mě to bavilo a dělalo mi to dobře.

Čtyři týdny po porodu jsem Ondrovi řekla, že už prostě musím něco vymyslet nebo se zblázním. A osmý týden jsem už zase visela na tyči 😀 Řekla jsem si, že do dalšího těhotenství, chci jít na pole dance soutěž! To byla výzva. Neměla jsem ambice v tom vyhrát nějaké místo, ale v tom si dokázat, že to dokážu.
V půlce února jsem si dala soutěž a na konci jsem zjistila, že čekám druhé děťátko 🙂

Tyč se stala součástí mého života a už je tady vlastně delší dobu než bylo plavání.

Tak to je moje pohybová a sportovní historie s důležitými momenty 🙂

A co dělám za pohyb dnes?

TYČKA A JÓGA

Jednou týdně chodím na tyč, to stále. Snažím se udržovat, abych byla furt dost flexi, takže protahuji hodně nohy a záda a přidávám zbytek těla, když se mi chce. Našla jsem si svoji krátkou sestavičku, která mě baví. Jsou to takové jógové prvky s protahováním, i když jógu jsem nikdy pořádně nedělala. Většinou to dělám po večerech, zjistila jsem, že mě to i celkem zklidní před spaním. Není to tedy nic dynamického, ale spíše statického, prostě protahování s výdrží v některých polohách.

BĚHÁNÍ

Občas si vyběhnu na okruh cca pěti kilometrů. To mám v takových vlnách. Mám období, kdy zvládám chodit jednou dvakrát týdně a pak období, jako třeba teď, že jsem už pár měsíců neběhala.

PLANK

Jeden čas jsem si dala výzvu v planku. Snažila jsem se ho dělat každý den. Vyšlo mi to většinou na pětkrát týdně. Začala jsem na půl minutě a zvyšovala jsem každý týden o deset sekund. Drželo mě to opravdu dlouho.

Mám na kontě 15 minut!

S tímhle zdánlivě krátkým zvyšováním to šlo celkem dobře a spíš než o to vydržet v planku, šlo spíše o vůli, to dělat opravdu pravidelně. Když už jsem si na to udělala prostor, šlo to!

POHYB S DĚTMI

No a pak, jsem v pohybu s mými dětmi. Nejen tak normálně, jak to bývá, ale když mě vyzvou, mami pojď se mnou běhat, závodit apod., snažím se odpovídat kladně! A to i přes počáteční nechuť, nečas, neprostor (radši si hele sednu tady na lavičku a vy si hrajte, jo…).

No a v neposlední řadě je na dětských hřištích dost atrakcí, které mohou využívat i rodiče 😀 Mrkněte na to: