Důvěra

Dle mě je důvěra jeden z nejdůležitějších článků každého vztahu. Z nejdůležitějších proto, že na ní stojí základ celé lásky a porozumění.

JAK TO VIDÍM VE VZTAHU RODIČ DÍTĚ?

Když rodič vkládá do svého dítěte důvěru, posiluje tím jeho sebehodnotu do života.

Děťátko svému rodiči od narození důvěřuje na sto procent. Bere ho jako boha, který všechno ví a všechno zná. S obdivem na něj kouká a říká si, jednou budu taky takový/á!

Na nás je, jak s touto jeho důvěrou v nás naložíme.

Každý rodič dělá pro své děťátko to nejlepší. To jsem si naprosto jistá. Jde ale o to, z jaké motivace to dělá. Někdy si ani sám rodič neuvědomuje křehkou linii této motivace.

Dělá to čistě proto, že chce, aby dítě bylo šťastné nebo mu tam vstupují jeho vlastní motivace?

Z jeho vlastních motivací by to mohlo být to, že chce pro dítě to nejlepší, protože on sám to neměl a chce to dopřát jemu. Prostě nechce, aby dítě pocítilo to, co cítil kdyby on sám. Mohl to být pocit smutku, že nemá to, co ostatní. Mohl to být pocit, že nedokázal to, co ostatní.

Každý sám si tuhle linii musí vyhodnotit sám. Někdy to není vůbec příjemný přiznat si, že to děláme jen pro své dobro a ne pro dobro dítěte. Někdy se tomu naše tělo a mysl opravdu velice brání a není jim z toho dobře. Může to být takový vnitřní boj.

Za mě ale, když se tento vnitřní boj vyhraje a nahlídne se na tyto motivace s nadhledem, přichází velké uvolnění. Uvolnění proto, že zjistíme, že nemusíme neustále někoho do něčeho šroubovat, že nemusíme pořád někomu něco říkat, aby to udělal tak a tak, protože jinak to udělá blbě.

PRA PRA PRA PRA PRA…PRA RODIČE a NAŠE MOTIVACE

Kdo v rodiči tyto pocity, které nechce, aby jeho dítě zažívalo, vyvolal? Mohli to být rodiče a osoby v dětství okolo něj (učitelé, trenéři,..), které právě jemu také nedávali tu důvěru, protože pro něj chtěli to nejlepší, protože když byli malý…….a tak můžeme jít stále a stále do minulosti.

Ovlivnili ho také kamarádi a osoby, které mu byli vzorem.

Nesmím určitě opomenout socioekonomickou situaci, která v dřívějšku v nejrůznějších obdobích panovala. Bylo to jiné, každý ví, v jaké době vyrůstal a i ta mohla ovlivňovat různým způsobem to, jak ho rodiče vychovávali.

NAŠE DOBA, NAŠE PRAVIDLA

My ale v této naší době můžeme toto přenastavit. Už nejsme hnaní na výkon, už nemusíme pracovat do vysílení jen proto, aby jsme nějak fungovali. Máme možnost volby v jakémkoli ohledu. Máme vše, co potřebujeme. Tato doba nám skýtá tolik možností a otevírá nám tolik dveří. Žijeme v blahobytu a to nemluvím pouze o penězích. Ale i když o těch to je samozřejmě také.

Mluvím o všech šancích, které máme pro sebe i pro své děti.

JÁ VÍM, CO JE PRO TEBE DOBRÉ

Pokud budeme dítě vést spíše tím směrem, že ono samo neví, co pro něj dobré, že MY víme lépe, co ONO potřebuje, ze začátku tomu bude slepě věřit. Pořád nás bude milovat a obdivovat. A nebude ani přemýšlet o tom, že by to mohlo být jinak, že ono samo by to mohlo chtít jinak. Prostě naprosto přesvědčené, že tohle je ta jeho cesta.

Mohou to být zdánlivě nevinné věty typu

„oblíkni se“,
i když nám dítě před chvíli řeklo, že mu zima není,
„sněz to“
i když nám dítě řeklo, že nemá hlad.

 Pak už se nám ani nesvěřuje, jak to cítí, pak už jen poslouchá nás, co mu říkáme. Začíná postupně nevěřit svému tělu, co mu vysílá, protože rodič říká, že ONO to cítí tak a tak a rodič to přece ví lépe. Postupem času se dítě víc a víc odpojuje od svého těla a od jeho signálů, které mu vysílá.

Také mohou to být věty, které mohou ovlivnit celý zbytek života dítěte. Věty typu

„na tuhle školu bež, protože to bude pro tebe to nejlepší“,
Nejlepší pro TVOU budoucnost.
„ne, tak s tímhle člověkem se nebav, nepřinese ti nic dobrého“.
Já rozhodně vím, co by TOBĚ mohl tento člověk přinést.

Dříve nebo později přijde moment, kdy tuhle hru prokoukne. A to může být v deseti letech, v pubertě a nebo i dokonce v pozdějším věku. Takovým přelomem může být až narození jeho vlastních dětí.

„STYL VÝCHOVY DĚTÍ NEODRÁŽÍ VĚTŠÍ ČI MENŠÍ MNOŽSTVÍ LÁSKY V SRDCI KAŽDÉ MATKY A OTCE“
Dr. Gabor Maté z knihy Když tělo řekne NE

Nepíšu to proto, abych obviňovala dřívější generace. Ani proto abych obviňovala někoho, kdo to tak dělá ještě do teď. To pozbývá smyslu. Výčitky nikdy nikomu nepomohly.

Píšu to proto, že bych si přála, abychom všichni věděli, že máme možnost si vybrat. A jestli nám není ve stylu „já vím, co je pro TEBE dobré“ zas tak moc dobře a někde to tam dře, máme tu možnost to změnit. Můžeme dětem dát větší důvěru.

Tu důvěru, kterou si zaslouží.

Protože  nejen my ale i děti samy nejlépe vědí, co potřebují. My jim můžeme být oporou k tomu, aby to v sobě nalezly. 

POSLOUCHEJME, CO NÁM ŘÍKAJÍ
ŘÍKEJME JIM, CO BYCHOM UDĚLALI MY

Jsme v mnoha ohledech zkušenější, to bez pochyby. Můžeme děťátko navést, můžeme mu říct, co bychom v tomto případě udělali a proč bychom to udělali. Když mu to řekneme v klidu, bez očekávání a nároků na to, že by se mělo zachovat, tak jak bychom se zachovali my, tak ono o tom bude opravdu přemýšlet. A nezřídka se mi u mých dětí potom stane, že udělají to, co jsem jim říkala. Možná nejprve zkusí tu svou variantu. Ale hlavně si vyberou podle sebe, jak to cítí.

Buďme dětem průvodci na jejich cestě, nechme to na nich. Ať jsou tvůrci svého života a ať nikdy nepochybují o tom, co cítí.